«

»

Odložené vědro samařské ženy.

Autor: Jirka Dohnal Zdroj: krestandnes.cz

Ten den začínal jako každý druhý. Probudila se ve své posteli vedle muže se kterým žila na hromádce. Netušila, že večer do ní bude uléhat jako jiná osoba. Její pohnutá minulost ji zahnala na okraj společnosti. Měla za sebou 5 manželství. A s chlapem, se kterým žila teď, se už manželství ani neobtěžovala uzavřít. Stejně by ji na svatbu asi ani nikdo nepřišel. Příbuzní se za ni stydí, přátelé nemá a lidé ve městě se na ni dívají skrz prsty jako na nějakou děvku.

Žízeň…. Ten důvěrně známý pocit. A vědro je prázdné. „Počkám na sestru. Lidi zalezou před poledním sluncem do chládku svých domů a ulice budou prázdné. Nemám náladu na jejich úšklebky,“ pomyslela si.

Slunce už pěkně pálilo, když brala do ruky vědro a opustila přítmí svého domu. Když se blížila k Jákobově studni, všimla si, že na ni někdo sedí. Polil ji nepříjemný pocit, že její plán vyhnout se lidem nevyšel. Jak se přibližovala, její nepříjemný pocit zesílil, protože rozeznala, že ten někdo je muž a k tomu Žid a ještě navíc rabín. „Ten se určitě štítivě zvedne a odejde hned, jak mě spatří přicházet,“ pomyslela si. Ale nezvedl se. Zcela jistě si jí již všiml, ale neodešel. „To jistě čeká, až přijdu, aby mi dal náležitě najevo, jak mnou – samaritánkou pohrdá.”

Rabín kupodivu seděl dál. Dělala, že si ho nevšímá, ale když byla úplně u něj koutkem oka si všimla, že se na ni dívá a usmívá se. Ale tak nějak úplně jinak než jak se usmívají muži na ženy. Měla pocit, že se něco stane.

„Dej mi pít,“ řekl rabín a ona s sebou trhla. Ani ve snu by ji nenapadlo, že by ji ten rabín oslovil a navíc ji o něco požádal. A dokonce o pití!

„Jak to, že ty, Žid, žádáš ode mne, ženy, Samaritánky, nápoj?“ Její intuice jí napovídala, že tohle není konec všech podivných událostí, které ji dnes potkají.

„Kdybys znala ten dar Boží, a věděla, kdo je ten, který praví tobě: Dej mi pít, ty bys prosila jeho, a dal by tobě vody živé.“

Zatočila se jí hlava. Ta slova, ačkoli jim nerozuměla, se dotýkala jejího vyprahlého srdce jako ty nejněžnější ruce a přitom v nich nebyla útěcha, ale výzva.

„Pane, vždyť ani nemáš, čím bys navážil, a studnice jest hluboká. Odkud tedy máš tu vodu živou? Copak jsi větší nežli náš otec Jákob, který nám dal tuto studnici, a sám z ní pil, i synové jeho, i dobytek jeho?“

Neměla ze své odpovědi dobrý pocit, ale na víc se nezmohla. Vlastně toho začínalo být čím dál méně, na co by se zmohla.

„Každý, kdož pije vodu tuto, bude opět žíznit. Ale kdo by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nebude žíznit na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému,“ odpověděl rabín a ona měla pocit, že teď už slyší jen tlukot svého srdce a ozvěnu rabínových slov. Jako by v tu chvíli ztichl celý svět, město za jejími zády zmizelo, dokonce i ta studna se kamsi ztratila a ona tam stála sama, jen s rabínem a připadala si jako by byla nahá. Žízeň… Žízeň… Žízeň. Ten důvěrně známý pocit… Poprvé se odvážila navzdory všem zvyklostem pozvednout tvář, podívat se  rabínovi do očí a její pocit, že je nahá zesílil. Přitom ji ale ani nenapadlo stydět se. Přišlo jí zvláštním způsobem krásné cítit se nahá jak nikdy a přitom necítit hanbu. Chtěla jen jednu věc. Jen tu jednu. Tu vodu, po které už nebude nikdy žíznit.

„Pane, dej mi té vody, ať bych nežíznila, ani chodila sem vážiti.“

Rabín se pousmál a řekl: „Jdi a zavolej svého muže a přijď sem.“ Krve by se v ní nedořezal. Odkud on ví co jsem zač? Uhnula pohledem, chopila se vědra s úmyslem rychle navážit vodu a zmizet. A protože ji připadalo hloupé nechat rabína úplně bez odpovědi, utrousila na půl úst: „Nemám muže.“

„Dobře jsi řekla: Nemám muže, neboť jsi měla pět mužů, a nyní kteréhož máš, není tvůj muž. To jsi pravdu pověděla.“   

Stála jak zkoprnělá. A nemohla se nedívat do jeho tváře. Poprvé v životě ji někdo připomíná její minulost, aniž by se ji vysmíval, nebo ji odsuzoval. Naopak cílila, že z ní padá jakási tíha, o které netušila, že ji s sebou vleče. Jestliže si předtím připadala nahá, pak nyní bylo odhaleno celé její křehké nitro. Pravda o ní pronikla do jejího nitra a ona věděla, že ji od čehosi a k čemusi osvobozuje.

„Ano, ta žízeň, kterou jsem celý život pociťovala, byla vlastně touha po opravdové věčné lásce. Ano, to jsem já. Nejsem děvka, jsem jen žíznivá po lásce a hledala jsem ji u mužů. Proto ta manželství, proto ta hanba, proto ta samota.“ Pocítila obrovskou úlevu a stejně velkou naději.

Ale kdo je tento rabín, v jehož očích je tolik porozumění, tolik přijetí a tolik lásky, že se od něj nemůže odtrhnout?

„Pane, vidím, že jsi ty prorok. Otcové naši na této hoře modlívali se, a vy pravíte, že v Jeruzalémě jest místo, kde náleží se modlit.“

Snad to od ní byl úhybný manévr, kterým chtěla přejít z tohoto rozhovoru, který byl pro ni až příliš „na tělo“ k bezpečnějšímu, neosobnímu tématu o rozdílech náboženství. Nebo chtěla touto poznámkou jen získat čas, aby mohla popadnout dech? Ježíš však nepřestal směřovat k jádru. Řekl ji, že živý vztah s Bohem vyžaduje komunikaci v Duchu a v Pravdě, jinak že je všechno náboženství k ničemu. A to bylo to, co ona právě teď zakoušela na vlastní kůži. Ježíš promlouval z Ducha svatého k jejímu duchu a promlouval k ní pravdu. Pravdu o ní, o jejím životě a o tom kde je Život. Byla řada na ní, aby odpověděla v pravdě a v Duchu.

„Vím, že Mesiáš přijde, jenž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko. Ježíš ji odpověděl: Jáť jsem, který mluvím s tebou.“

V tu chvíli přišli z města Ježíšovi učedníci a Samaritánka běžela do města. Nechala u studny své vědro (verš 28). Zůstalo tam, jako symbol její zoufalé snahy uhasit žízeň něčím po čem žíznila znovu a znovu. Nenechala tam jen své vědro, nechala tam i svůj stud, svou hanbu, své skrývání se před Bohem, lidmi i před sebou samou. Nechala tam své zoufalství, zmatek a prázdnotu. Vrácí se do města a huláká na všechny strany:

„I nechala tu žena vědra svého, a šla do města, a řekla těm lidem: Pojďte, vizte člověka, kterýž mi pověděl  všecko, což jsem koli činila. Není on Kristus?“

Co jsi udělal ty se svým vědrem?

 

Foto: Wikimedia a archiv autora