«

»

Malomocný žebrák

Autor: Martin Moldan Zdroj: apostolskacirkev.cz

Milí čtenáři,
rozdíl mezi skutečným křesťanstvím a jeho povrchní napodobeninou spočívá mimo jiné v tom, že Kristova víra utváří naši identitu, kdežto povrchně pojaté náboženství zanechá naše nitro beze změny. Takový člověk může napohled vypadat jako křesťan (účast na aktivitách církve, křesťanský slovník atd.), avšak v rozhodujících okamžicích neobstojí. Přestože Bible výraz „identita“ nezná, velmi často o ní mluví. Pojďme se na toto téma společně podívat.

Hovoříme-li o identitě, máme na mysli sebeuvědomění neboli prožívání toho, kým člověk je.  Identita souvisí s pohlavím, charakteristikami vrozenými i získanými, osobními hodnotami a cíli a ostatními charakteristikami, kterými se jedinec odlišuje od ostatních anebo je má s ostatními společné.

V průběhu historie se vnímání identity měnilo: Dříve byla dána prostředím, v němž člověk vyrůstal a které zahrnovalo zejména kulturu, náboženství a zaměstnání. V moderní době je identita více záležitostí osobní volby a rozhodování. S tím však nutně přichází i chaos ohledně identity – mluvíme o její krizi.

V Ježíšově vyučování se identitou zabývají hlavně podobenství: Například podobenství o dvou stavitelích (Mt 7,24–27) učí člověka, aby sám sebe vnímal jako stavitele. Celý jeho život představuje budování, kvalitu stavby prověří krizové okamžiky, potažmo poslední Boží soud. V tomto pojetí se na sebe díváme jako na budovatele věčného osudu. Je-li toto podobenství pevnou součástí našeho sebevnímání, určitě nm nebude lhostejné, jak žijeme. Podobenství o deseti družičkách (Mt 25,1–12) vtiskne našemu charakteru postoj neustálého očekávání na Pánův příchod. Prioritou pro nás bude plnost Ducha svatého. A tak by se dalo pokračovat. Boží slovo – a zejména Ježíšovo vyučování – formuje naše nitro, utváří naši identitu.

Důležitý obraz identity křesťana přináší příběh zaznamenaný v 2Kr 7,1–20. Za krále Achaba bylo město Samaří obklíčeno aramejskými vojsky. Po mnoha dnech obléhání ve městě nastal takový hlad, že docházelo k případům kanibalismu. Na Boží nadpřirozený zásah však aramejská vojska odtáhla v domnění, že se blíží armáda takové síly, které nemohou čelit. Tato skutečnost zůstala obyvatelům Samaří skryta až do chvíle, než ji objevila skupina malomocných žebráků. Ti se v zoufalství vydali k Aramejcům se slovy, že stejně nemají co ztratit; buď je Aramejci zabijí, anebo nakrmí. Takto měli alespoň minimální naději na přežití. Záhy však zjistili, že vojenský tábor je prázdný, Aramejci utekli a veškeré zásoby zůstaly na místě. Najednou měli neomezené zásoby nejen jídla a pití, ale i zlata a stříbra. Chvíli jim trvalo, než pochopili, že by se o nalezené poklady měli rozdělit s hladovějícím městem: „Potom si vespolek řekli: „Neměli bychom takto jednat. Tento den je dnem radostné zprávy a my jsme zticha. Budeme-li vyčkávat až do ranního úsvitu, stihne nás trest. Pojďme to tedy ohlásit v královském domě.“ (2Kr 7,9)

Jaký význam má tento příběh pro chápání identity?

Hladovějící město představuje obraz tohoto světa. Velká část světa hladoví, avšak zde máme na mysli zejména hlad duchovní. Tak jako fyzický hlad naprosto převrátil charakter a hodnoty lidí (pojídali své vlastní děti), tak i duchovní hlad křiví osobnost člověka. Lidé, kteří nenacházejí svou identitu v Bohu, ji nakonec hledají na nesprávných místech. Přesně podle Přísloví 27,7 (hladovému je každá hořkost sladká) lidé uspokojí své nitro věcmi, které jsou škodlivé. Není třeba vypočítávat, co všechno lidé dělají, aby byli v životě šťastní. Možná ne vše je škodlivé, ale nic z toho se nesmí postavit na první místo v životě. Jedinou a skutečnou potravou duše je Boží slovo.

Dále zde vystupuje prorok Elíša. Zvěstuje lidem naději, že bude lépe, ale nikdo mu nevěří. První, kdo se přesvědčí o pravdivosti jeho slov, jsou malomocní žebráci. Je to přesně jako za Ježíšova života: Ti, kterým bylo určeno jeho kázání, odmítli, a tak kolem sebe shromáždil nemocné a hříšné. V podobenství o hostině posílá pán svého služebníka se slovy: „Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.“ (L 14,15–24)

Ti malomocní žebráci představují církev. Možná to nezní příliš pozitivně (dovedu si přestavit, že někteří mohou mít s tímto přirovnáním problém). Na druhou stranu toto považuji za nejpřiléhavější a nejvýstižnější přirovnání k postavení křesťana: Malomocný žebrák, který objevil neomezené zásoby a poklady pro luxusní přežití. Nejsme totiž nic jiného než hříšníci, nad kterými se Bůh slitoval a daroval jim v Kristu věčný život.

Raději slýcháváme pozitivnější kázání o tom, kým jsme v Kristu: rod vyvolený, královské kněžstvo, Boží bojovníci, Boží chrám apod. Avšak malomocní žebráci? Není to už trochu „za hranou“? Bible někdy používá kontrast, aby vynikla důležitá myšlenka. Ve skutečnosti toto podobenství neříká nic nového, pouze opakuje to, co je později v plné míře rozvinuto v Novém zákoně. „Poklad v hliněné nádobě“(2K 4,7) sděluje stejnou myšlenku. To, co je na nás skutečně cenné, je z Boha, nikoli z nás.

Jsem přesvědčen, že příběh chce sdělit ještě něco víc: Podívejme se nyní podrobněji na jednání těch malomocných. Nejprve „hrabou“ jen sami pro sebe, chvíli jim trvá, než si uvědomí, že by se také mohli rozdělit. Jednají přesně jako církev. Křesťané jsou někdy jako ti malomocní z příběhu – stále sami nemají dost, a to, že svět hladoví, jim uniká. Po chvíli jim však dojde vážnost situace, a tak jdou a zvěstují městu dobrou zprávu o tom, že nepřítel odtáhl a veškeré zásoby zde zanechal. Malomocný žebrák se tak stává zvěstovatelem dobré zprávy – to je krásný obraz církve v dnešním světě.

Příběh nás ohledně identity učí třem věcem: Za prvé – stále jsme hříšníky, byť jsme Bohem zaopatřeni k přežití. Některá falešná učení o nové přirozenosti tento fakt pomíjejí a učí o dokonalosti již na této straně nebes. Stále však jsme porušenými lidmi žijícími v porušeném světě. Za druhé příběh zdůrazňuje naději: Ti malomocní žebráci byli oproti hladovějícímu městu přeci jen ve velké výhodě. Objevili totiž nejen jídlo a pití, ale také mnohé cennosti – obraz našeho bohatství, která máme v Ježíši. A za třetí, přirovnání nás může uvolnit ke skutečné službě: Ta nepramení z vědomí dokonalosti, ale právě naopak – z vědomí naprosté nedostatečnosti. Jsme jako malomocní žebráci, ale to, co vlastníme, zachrání život nejen nám samým, nýbrž představuje naději pro všechny lidi na světě.

Přeji Vám hojnost Božího požehnání,

Martin Moldan, biskup