«

»

Srdce na hniličku.

Autor: Jiří Dohnal Zdroj: krestandnes.cz

Představte si, že jste na nejfrekventovanější ulici v New Yorku, chodníky jsou široké jako silnice a proudy lidí spěchají jedním i druhým směrem a připomínají proud řeky, kde místo vody tečou lidé. Možná jste tu masu lidí a jejich energii nikdy nepocítili na vlastní kůži, protože žijete v malém městě a velkým městům se záměrně vyhýbáte, ale určitě jste tento výjev proudících lidí viděli v nějakém filmu a dovedete si představit, jak těžké musí být jít proti tomuto proudu, proti nekonečnému davu lidí spěchajících za svým cílem.

Tak takové je naše postavení v tomto světě. Ta cesta, kterou se ubírá většina lidí je široká jako silnice a naše cesta vede proti proudu tohoto davu a je úzká akorát tolik, abychom se mohli tímto davem drát proti produ většiny.

Svět se valí jako nekonečný dav lidí za svým cílem – uspokojit sám sebe. A my jako křesťané máme jít v tom davu opačným směrem. Nepřizpůsobovat se tomuto světu, nenechat se strhnout proudem a žít pro vlastní uspokojení, nýbrž jít proti proudu a vydávat své tělo Pánu jako živou Bohu libou oběť. Je tak snadné se nechat nést proudem. Stačí nedělat nic. Proud udělá všechno za vás. A ještě budete mít čas prohlížet si všechny krásy okolí. Naopak, když jdete nebo plavete proti proudu, nemáte na okounění čas ani energii. Abyste se posunuli vpřed, musíte na to vynaložit všechnu svou sílu. V tomto úsilí jít proti proudu vytrvají opravdu jen ti, co mají hodně silnou motivaci.

Pán Ježíš prorokoval, že v posledních časech „ochladne láska mnohých“ a v podstatě tím řekl, že mnozí křesťané ztratí motivaci. Jak se to stane, že ochladne láska mnohých? V tomtéž verši Ježíš říká, že to bude proto, že se „rozmnoží nepravost“. Ale samotné rozmnožení nepravosti přece nemůže jen tak samo o sobě ochladit lásku mnohých křesťanů. Jak si to tedy vysvětlit? Mám za to, že nepravost bude tak rozmnožena a tak všeobecně přijímána, že se stane normou. A pro mnohé křesťany, kteří si nevypěstovali hluboký vztah k Písmu, se tyto všeobecně přijímané nepravosti stanou normální tak jako pro svět. Proto jejich láska k Pánu vychladne. A zdaleka to nemusí znamenat, že přestanou chodit do církve, nebo že opustí své křesťanské rituály.
Například křesťanům v Efezu se to stalo. Jejich láska k Pánu ochladla. A přitom Pán Ježíš je za mnoho věcí chválí: „Znám tvé skutky, tvou námahu i tvou vytrvalost; vím, že nemůžeš snést zlé lidi a vyzkoušel jsi ty, kteří se nazývají apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři. Máš vytrvalost a snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nezemdlel jsi.“ Zj 2:2-3

Ztráta motivace, nebo chladnutí lásky, či ztráta první lásky, což je jedno a totéž, nemusí nutně vypadat tak, že se člověk přestane namáhat dělat skutky, chodit do církve, modlit se a číst Bibli. To vše lze dělat, dokonce s vytrvalostí, a přesto ztratit tu pravou motivaci – čirou lásku k Pánu.
Čas od času si kladu otázku, co by se v mém životě změnilo, kdyby Bůh najednou přestal existovat? Poznal bych to hned? Nebo bych ve svých křesťanských rituálech a zvycích pokračoval jako by se nic nestalo? Když v neděli stojím za kazatelnou v našem sboru tady v Rovinji a dívám se na tváře svých bratrů a sester, kladu si tutéž otázku. Kolik z nich žije v takové závislosti na Pánu a v tak živém vztahu s ním, že by to hned poznali? Je to samozřejmě jen hypotetická otázka, protože Pán nemůže přestat existovat. Ale vede nás k užitečnému zamyšlení nad tím nejdůležitějším a to je náš vztah s Bohem.

„Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mk 13:13) Abychom mohli jít vytrvale proti proudu až do konce, potřebujeme si zachovat motivaci a tu nám neposkytnou žádné naše rituály ani křesťanské zvyky a náboženský provoz. Motivace se rodí ve vztahu. Čím bližší vztah, tím silnější motivace.
Tyto verše mají něco společného: Mt 22:33 Mt 13:54  Mt 19:25 Mk 1:22  Mk 2:12  Mk 11:18 Mt 8:27  Mt 21:20  Mt 22:22  Mk 1:27 Lk 8:25. Ve všech těchto verších je zaznamenána reakce prostého lidu při setkání s Ježíšem, s jeho skutky a učením. Pro popis reakce lidí je zde užito buď řecké slovo ekpléssesthai, což znamená ohromení, nebo slovo thaumazó což znamená údiv nebo obdiv. Ježíš v lidech vyvolával tyto emoce. A mnohé další, jako lítost, radost, bázeň, strach a v některých i hněv. Ale kdo se s Ježíšem skutečně setkal, nezůstal chladný. Jaké emoce vyvolává v nás? Jsme jím ohromeni? Jsme v údivu? Obdivujeme ho? Cítíme lítost, když uděláme něco špatného? Kdy jsme naposledy plakali sami nad sebou? Kdy jsme plakali vděkem? Kdy jsme plakali nad někým? Kdy jsme naposledy ve zbožné bázni padli před ním na kolena? Jestli v nás Ježíš žádné takové emoce nevyvolává, pak jsme se s ním dost možná ještě nikdy skutečně nesetkali. A nebo setkali, ale už je to tak dávno, že si to pamatujeme jen matně. Možná jsme své emoce začali dávat spíš někomu nebo něčemu jinému než Pánu a pro něj už nezbylo. Je-li tomu tak, pak nás strhl proud a vezeme se s davem po proudu tohoto světa. Chození do sboru, modlení, čtení Bible a skutky jsou bezesporu užitečné a nanejvýš potřebné věci, ale samy o sobě nejsou známkou živého vztahu s Bohem. Protože to vše je možné činit a nemít lásku. Ježíš Efezkým říká: „Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání…“ Zj 2:4.
Je zajímavé, že nikde v Bibli nečteme, že by Ježíš vyvolával ve farizejích a saducejích stejné emoce jako v prostém lidu. Nečteme, že byli „ohromeni“ ani v „údivu.“ Nečteme o plačících farizejích ani o lítostivých saducejích. Jak to? Vždyť i oni se setkávali s Ježíšem a mnohdy slyšeli ta stejná slova z jeho úst jako prostý lid! Vždyť viděli většinu týchž zázraků! Jak to, že většina z nich zůstala vůči Ježíši netečná a někteří se stali dokonce i agresivní?

Co je to, co v člověku vyvolá takovou duchovní hluchotu a slepotu? A hrozí i nám, znovuzrozeným křesťanům něco takového, nebo jsme vůči tomu imunní?

Kdybychom zkoumali tuto skupinu lidí, co nikdy nebyla Ježíšem „ohromena a udivena“, našli bychom celý seznam postojů, které znemožňují, aby člověk vůbec mohl být ohromen a udiven Ježíšem. Uvedu jen pár věcí: egocentrizmus, přetvářka, samospravedlnost, honba za slávou a mocí, tvrdost srdce, soupeřivost, závist, žárlivost, zákonictví, hnidopišství atd. Tam kde jsou tyto věci, nemůže být ohromení a obdiv Ježíše. Tyhle věci to znemožňují. A my víme, že farizejové, saducejové a kněží v nich byli až po uši, že? Ano nebo ne?

Ale to si opravdu myslíte, že prostý lid s těmito věcmi problémy neměl? Že byl lepší než představitelé duchovní elity národa? Vždyť to byli prostitutky jako Marie Magdalská, kolaboranti jako Zacheus nebo Matouš, zloději jako Jidáš, náfuky jako Petr, skeptici jako Tomáš. I prostý lid, měl problémy se závistí, přetvářkou a tvrdostí srdce, tak jako farizeové. Jediný rozdíl mezi nimi byl v tom, že oni si svůj skutečný stav uvědomovali a přiznali si ho. Ne všichni, ale mnozí z nich velmi dobře věděli, že jsou nemocní a že potřebují lékaře. A proto, když se setkali s Ježíšem, nevycházeli z údivu a byli ohromeni. Kdežto představitelé duchovní elity se pravdě vyhýbali, pravdu potlačovali, pravdě se vzpírali, skutečný stav maskovali, konvice vyleštili zvenčí a svou nečistotu natřeli vápnem na bílo. Spokojili se s tím, že se zdají být spravedliví (Mt 23:28).
Vstupujeme do finále lidských dějin. Mnohé nepravosti se stávají normální a jsou přijímány jako normální i velkou částí církve. Jsme svědky toho, že mnozí znovuzrození křesťané ztratili motivaci jít proti proudu a žít pro Ježíše v radostné oddanosti. A to první co se začne z jejich života vytrácet jsou emoce vůči Ježíši. Ohromení a údiv nad jeho láskou k nim. Dojetí nad milostí, které se jim dostalo. Lítost nad každým hříchem a lichým skutkem. A radost z věcí věčných.
To, co pomáhá mně, aby moje láska k Pánu nevychladla a já nebyl stržen proudem světa, je pravidelné připomínání své vlastní nehodnosti. I to samo o sobě je „proti proudu“ protože to co dnes všude kolem slyšíme, že jsme hodni něčeho většího, lepšího, lesklejšího. Že si zasloužíme to a ono. A ať si dopřejeme toto a tam to. No a já si připomínám, že jsem hoden věčné smrti v ohnivém jezeře, a přesto jsem dostal milost a ještě jsem byl adoptován do rodiny tak vznešené, že před ní poklekne každé koleno. Připomínám si, že i poté, co jsem byl zachráněn a přijat za syna, jsem se dopustil mnohých hříchů a i ty mi byly všechny do jednoho odpuštěny. Připomínám si kolikrát mě Otec vysvobodil, uzdravil a vrátil k životu. Připomínám si svou natvrdlost, se kterou se Pán u mě setkával a setkává, když se mě snaží něčemu naučit. Připomínám si, kolikrát mi odpustili lidé, moje žena, děti, když jsem jim ublížil, a jakou se mnou měli trpělivost, protože i v tom spatřuji Jeho tvář; i to je pro mne Peniel (Gn 32:31). A toto mé připomínání udržuje mé srdce na hniličku a o motivaci jít proti proudu, jít za Ním celým srdcem pak nemám nouzi. Zkuste to také.