↑ Return to Aktivity

Služba sestrám

PŘEDSTAVENÍ SESTERSKÉHO TÝMU

Milé ženy a dívky,

jistě jste zaznamenaly, že 5. prosince pořádáme třetí sesterské setkání, na které chceme pozvat vás i ženy z okolních sborů. Asi si kladete otázky, kdo, jak a proč je v tom všem zapojen, a tak se vám chceme trochu představit. Vše začalo, když Věrka Dršťáková z více důvodů ukončila svou službu sestrám, ale naše potřeba setkávat se nevyprchala. S Petrem Špokem jsme zvažovali, co dál, a došli jsme k závěru, že se zatím budeme scházet na pravidelných měsíčních modlitbách, které budeme vést společně se Sabinou, Jiřkou a sestrami, které mají na srdci službu dalším ženám. V těchto počátcích jsme neměly žádnou vedoucí, ale pracovaly jsme jako tým, a tak nám to celkem i vyhovovalo. Jenže se stalo něco, na co jsme musely reagovat a začít řešit. Zlomová byla loňská podzimní konference v Bratislavě, kam nás jelo sedm, a každá z nás tam přijala něco pro svůj život či službu, a také jsme se chtěly podělit tím, co bylo pro nás obohacující. A tak vznikla první konference, která byla podle ohlasů přínosná a pro nás i rozhodující v tom, že pokud budeme chtít pokračovat, bude potřebné mít někoho, kdo bude za sesterské zodpovědný. Po několika rozhovorech s Hankou, Petrem a holkama v týmu jsem souhlasila s tím, že tuto roli přijmu. Toto rozhodnutí pro mě nebylo jednoduché a z mého pohledu by k němu nedošlo, věděla jsem v
šak, že je to něco, na co mě Bůh připravoval.

Sama jsem jela na konferenci pro ženy s tím, že to bude něco, co mě může obohatit, ale nepočítala jsem s tak jasným a konkrétním slovem. A tak, jak už to bývá, nikdy neříkej nikdy mě opět zastihlo a nepomohly žádné výmluvy. Vždy jsem si stála za tím, že pro mě není žádná role vedoucího či člověka, který by měl k někomu mluvit nebo dokonce kázat. Byla jsem spokojená v roli pomocnice a vždy jsem byla spokojená, když jsem mohla v něčem pomoci, to mi stačilo, a hlavně neměla jsem za nic zodpovědnost. I na této konferenci, kdy se mě určité věci dotýkaly, jsem si říkala, že to je skvělé a potřebné a chtělo by něco pro to udělat a že v tom ráda budu nápomocná. Jenže Bůh má jiné parametry na své služebníky a naše výmluvy o neschopnosti, nedokonalosti a další ne… pro něho neplatí. Kde jinde by bylo Jeho jméno víc oslaveno než v našich ne…

Tak teď jsem v těch svých neschopnostech vedoucí skvělého sesterského týmu, ve kterém jsou zapojené: Jiřka Lukáčová, Marťa Vilimová, Gabka Petrželková a Jindřiška Římanová. Stálou naší oporou je i Maruška Bubiková. Tento tým není uzavřen, a pokud vnímáš, že tě Bůh povolává a máš v srdci touhu sloužit sestrám, můžeš se zapojit a spolupracovat s námi na tom, abychom všechny mohly ještě více růst a být proměňovány v Jeho blízkosti.

Danka Bednářová

Sloužit v týmu je pro mě výsada

Takže když mě Hanka oslovila, jestli bych nechtěla jet na mezinárodní konferenci NLI v Bratislavě, pro ženy ve vedení, měla jsem velkou touhu tam jet. Finančně to pro mě bylo ale nedostupné a já jsem se za to začala modlit. Prožila jsem ujištění, že tam pojedu. Nedlouho po tom jsem dostala nabídku, že mi sbor zaplatí jednu konferenci. Buď konferenci pro ženy v Bratislavě, nebo konferenci NLI v Malenovicích. Jelikož konference v Malenovicích byla už blízko a já tam taky toužila jet, vybrala jsem si ji s tím, že Pán bude mít ještě dost času do podzimní konference udělat něco, abych mohla jet i tam. Takže jsem jela do Malenovic. K mému údivu hned první večer se jeden bratr z Ameriky rozhodl zaplatit šesti ženám podzimní konferenci pro ženy v Bratislavě. Jak už asi tušíte, byla jsem jednou z nich. A i pro mě byla konference v Bratislavě klíčová v mnohém. Nejenže jsem tam prožila naprosto úžasný čas s Pánem, kdy jsem mu mohla znovu vydat svůj život úplně se vším, složit tam veškerá břemena, ale i zakusit, jak úžasně osvobozující může být služba žen ženám. Díky, Pane, za to.

A když prožijete něco tak silně, je přirozené, že to chcete předat dál, aby to mohly prožít i jiné ženy. Sloužit v týmu sester je pro mě nejen výsada, ale i radost a odpočinek. Sestry jsou úžasné a já jsem ráda, že se mohu podílet na službě žen v našem sboru.

Jiřina Lukáčová

Jak jsem se stala součástí týmu sester

Když jsme se jednoho večera rozešly ze společné schůzky, jeden z úkolů, který jsme si nesly domů, bylo napsat do Sborových listů, jak jsme se jako tým daly dohromady a proč vlastně v týmu jsme. Na první pohled velmi jednoduchá záležitost, ale já jsem z toho měla docela zamotanou hlavu. „Co tam mám napsat?“ říkala jsem si. Dny ubíhaly a termín odevzdání se neúprosně blížil ke konci.

Myslím si, že pro mne cesta k týmu vedla prostřednictvím konference NLI Emerge, která se konala loni v říjnu v Bratislavě. Tato konference byla určena ženám v církvi, ať již manželkám pastorů či vedoucím jiných služeb v církvi. Několik týdnů visely informace o konferenci na webových stránkách sboru. A kdykoliv jsem se na stránkách sboru ocitla a pozvánku spatřila, jako by mne bodlo u srdce. Ta konference mě něčím přitahovala. Ale vždy, když jsem si přečetla, komu je určena, tak jsem si říkala: „Tak to nemám šanci jet, nic ve sboru nevedu, nejsem součástí nějakého týmu a nejsem ani manželka pastora.“ A jen tak v duchu jsem si povzdychla: Bože, tak ráda bych jela.

Týden před konferencí mi přišla sms od jedné sestry. Byla na konferenci přihlášena, ale nedostala dovolenou. Tak se mne ptala, zda bych na konferenci nejela místo ní.

Celý týden jsem strávila s otázkou – Bože, co tam pro mne máš, že mne tam posíláš?

Konference byla pro mne zlomová v jednom konkrétním okamžiku. Seznámila jsem se s jednou sestrou, která slouží ženám – obětem obchodování s lidmi. Když byla její služba na konferenci představována, tak Pánbůh jasně řekl – to je to, kvůli čemu jsi tady.

A teď k týmu. Myslím, že svou roli v týmu stále hledám. Asi mám více otázek, než konkrétních odpovědí. Existují také oblasti, se kterými se prozatím nechci veřejně sdílet.

Vím ale, že chci vidět církev, která je připravena. Církev, která ví, co se okolo ní děje a jakým problémům lidé venku čelí.

Martina Vilimová

Jak jsem se dostala do týmečku sester v našem sborečku

Já a babinec, tedy společenství sester, to mi nikdy nešlo moc dohromady. Ale nikdy neříkej nikdy a odříkaného chleba největší krajíc… tak to bývá. A tak to bylo i se mnou. Přiznám se, že jsem na sesterská setkání moc nechodila. Možná to byly předsudky, že mě to tam nebude bavit, možná jsem byla ještě nezralá a neměla potřebu společenství sester. Každopádně ale „není babinec jako babinec“, to jsem už zjistila. Babinec, o kterém vám já chci napsat (a o tom, jak jsem se k němu dostala), je fakt prima a já jsem ráda, že to Pán Bůh se mnou zařídil tak, jak to zařídil… Kdo má k tomu chuť, tak čti…

V době, kdy jsem si ještě užívala mateřskou a o práci v kanceláři se mi ani nesnilo, mě tak jednou Sabi Římanová a Danka Bednářová oslovily, zda bych s nimi jela na sesterskou konferenci pořádanou (organizací?) NLI = next level international. Místo konání – Bratislava. Nebyla to jen tak ledajaká konference, byla limitována místy a byla určena pro vedoucí ženy nebo ženy vedoucích. Měla proběhnout asi za dva měsíce, a tak mě holky hnaly, ať vyplním přihlášku a pošlu ji mailem. Super. Jenže se mi nedařilo nějak najít tu danou stránku a tu danou přihlášku, tak jsem to odložila, že to udělám příště. A dny plynuly. A když jich uplynulo několik, zeptaly se holky na zcela nevinnou otázku, zda jsem se již zaregistrovala. Po záporné odpovědi mě hnaly, ať se rychle přihlásím. To se opakovalo ještě dvakrát. Je fakt, že se mi tam vůbec, ale vůbec nechtělo a asi jsem podvědomě spoléhala na to, že už tam pro mě nebude místo. Po třetím optání se na mou registraci jsem se překonala, neb mi fakt bylo trapně, zaregistrovala se a dokonce ještě nebylo plno. Tak, a bylo to. S blížícím se termínem mi přislíbil můj drahý a důvěřivý muž auto, a protože nás bylo celkem 7 žen a my máme sedmimístné auto, mohly jsme jet jen tím jedním naším vozítkem.

Vyrazily jsme s modlitbou na rtech z modlitebny, nálada byla veselá, počasí překrásné (byl listopad 2008) a naše srdce byla plná očekávání…

A naše srdce nebyla zklamána. Mé srdce bylo dokonce v příjemném šoku. Nejenže jsem z velké části dostala odpovědi na mé otazníky ohledně víry, mě samotné, církve atd., ale dostala jsem také dávku odlehčení, veselí, praktičnosti, úcty a povzbuzení. Fakt jsem se dlouho tak srdečně nezasmála, jako tam během konference. Samozřejmě nechyběly ani chvíle rozjímání a modliteb. A při druhém společném večeru jsme se v naší sedmici u večeře v restauraci plné (ale když píšu plné, tak myslím dokonce přeplněné) starých překrásných věcí a krámů tak nasmály, já dokonce smíchy brečela a říkala jsem si, jaké to pěkné chvíle měl pro mě Pán Bůh přichystány.

Sestry, které nám v Bratislavě sloužily, nám (vedoucím) předávaly vizi toho, že i my můžeme a máme zapalovat další sestry k službě Nejvyššímu. A když já něco pěkného zažiju nebo prožiju nebo poznám nebo se naučím, tak mám hned v srdci touhu to předávat dál, aby i ostatní to mohli zažít… No a tak už cestou zpět jsme švitořily o tom, že si tak prima povzbudivá slova přece nemůžeme nechat pro sebe a že je předáme našim sestrám, a když už budeme dělat něco časově rozsáhlejšího, tak dáme prostor i sestrám z okolních sborů. Krásné na tom bylo, že jsme se na všem shodovaly a viděly to podobně a nápady zapadaly do sebe, jako když pracuje „jedno tělo“, tělo z živé církve. A když jsme pak naši vizi realizovaly, věděly jsme, že to nemá být jen jednorázová akce a že se máme dál scházet a modlit a pracovat pro Boží království a pomoci sestrám, aby byly zbudovány a aby budovaly Boží království…

No tak takový byl můj vstup do říše sesterských setkávání… Kdo mě zná, ví, že to dříve moc nešlo dohromady. Ale teď, teď si lebedím a jsem vděčná za každou sestru (i skoro sestru, i ne ještě sestru), kterou mohu znát a vidět její potenciál a krásu a hodnotu, kterou jí dal náš Pán Ježíš!

S láskou vaše

Jindra Římanová